Nejsou pro každého a nejsou jednoduše uchopitelné. Práce Michala Kutálka vybočují z řady a architekt se velmi pevně drží svého přesvědčení. Více prozradil v rozhovoru pro čtenáře HOMEPIX!

Existují lidé výrazní a nevýrazní. Stejné je to i s architekty a stejné je to i s jejich tvorbou. Michal Kutálek je jedním z těch, jehož projekty se budou vždy objevovat na titulních stránkách, vždy budou vzbuzovat emoce. Jsou odvážné, neotřelé a inovativní. Jako prvnímu se mu podařilo realizovat projekt za použití parametrického navrhování – s obtížemi, ale podařilo se! A ve svém zaujetí pokračoval dále. Navrhl vlastní byt, kde pracoval s tématem monochromatického bydlení. Neotřelé tvary a koncepční práce jsou pro něj typické a měřítko zakázek se stále zvětšuje.

„K čemu to parametrické navrhování vlastně je? Proč s ním architekt Kutálek pracuje? Pro efekt? Pro pocit výjimečnosti? Možná i pro to. Zároveň však cítím, že mu jde o klienta, že věří svým myšlenkám, že věří jejich správnosti a vhodnosti pro klienty. Používá neotřelou dynamickou geometrii, ale nevypozoroval jsem, že by někdy byla použita na úkor funkčnosti nebo rozumnosti. Zde leží základ legitimity celého směřování. Nemá totiž vady. Ne že by bylo dokonalé, ale oproti konvenčnějším postupům nepokulhává, a zároveň nabízí alternativu. Výhody v navrhování a jednoduchosti úprav jsou pak již bonusem. Proto si tento muž, Michal Kutálek, zaslouží pozornost. Zaslouží si, abychom se všichni pokusili jeho projektům co nejvíce porozumět.“

Dosavadní architektonický život

Tomáš Čech: Michale, mohl by jste se našim čtenářům představit a popsat, jak jste se k architektuře dostal?

Michal Kutálek: Architekturu jsem vystudoval na FA ČVUT v roce 2006, kde jsem prošel ateliéry prof. Navrátila a docentů Kroupy, Kouckého a Floriána. V posledním zmiňovaném jsem strávil nejvíce semestrů a po osmi letech konečně zakončil diplomkou. Původně jsem architektem nechtěl být, ještě na gymplu jsem vážně uvažoval o kariéře vojenského pilota. Dokonce jsem začal i pilotní kurz na větroni. Nemám ale stoprocentní oči, takže by mě nepřijali. Od dětství jsem hodně kreslil a tím, že jsem vyrůstal v prostředí obklopen uměním, architektura se nabízela jako alternativa hned po AVU nebo UMPRUM. Uměním bych se ale živit asi nechtěl a nedokázal, takže z toho vyplynula architektura. Doufám, že se k létání jednou jako amatérský pilot ještě dostanu.

T: Vaše práce jsou známé používáním parametrického navrhování. Zabýval jste se touto metodou už ve školních létech?

M: První pokusy s freeform architekturou vznikaly v ateliéru Miloše Floriána. V té době jsme byli rádi, že jsme nekonvenční tvary vůbec vymodelovali. Tehdy neexistovalo mnoho příkladů ani ve světě. Za posledních deset let se udál velký skok ve využívání softwaru pro samotné navrhování a následnou realizaci (ne jen vizualizace). S Viktorem Johanisem se nám v roce 2008 podařilo zrealizovat první parametrický návrh u nás. Jednalo se o organickou stropní strukturu v malém zapadlém Cafébaru ve Starém Městě u Uherského Hradiště (více čtěte v článku Cafebar s využitím digitální technologie). Byl to velký boj se softwarem a hlavně s investorem. Byli jsme dokonce odvoláni z projektu „za zdržování a přílišné komplikování“, ale nakonec se podařilo vše vyřešit a zrealizovat podle představ.

T: Získával jste po škole nějaké zajímavé pracovní zkušenosti nebo jste se rovnou pustil do vlastní kariéry?

M: Během studia jsem krátce pracoval u architektky Jiřičné a také pro multimediálního umělce Federico Diáze. Už během druhého - třetího ročníku jsem začal s drobnými architektonickými úkoly pro různé klienty. Dělal jsem také spoustu soutěží a když jsem končil, měl jsem za sebou kolem 35 projektů. Takže jsem po škole naskočil do částečně rozjetého vlaku.

T: Se svou vlastní praxí jste se vrátil do Uherského Hradiště. Co vás k tomuto kroku vedlo?

M: Hlavním důvodem bylo právě předešlé studentské období, kdy jsem postupně začal pracovat „na volné noze“. Vůbec jsem neuvažoval o angažmá v nějakém zavedeném ateliéru. Měl jsem spoustu vizí, ale i iluzí, a postupně začal narážet na realitu, učil se jí probíjet. Zůstal jsem vlastně v UH, hlavně z důvodu různých zakázek, které jsem začal pozvolna získávat a to především od známých.

T: Můžete nám popsat různá úskalí, které jste jako mladý architekt, hned po zisku titulu či ještě před tím, musel podstoupit?

M: Asi největší problém každého začínajícího architekta je získání důvěry klienta. Většinou mají pochybnosti, zda tvrzení mladého, nezkušeného, i když zapáleného architekta, je správné a fungující. A samozřejmě nejdůležitější je přesvědčit hned na začátku, zda je tvůrce vůbec schopen správně naložit s financemi investora a má tedy dostat šanci. Mě trochu pomohlo množství opublikovaných projektů v časopisech, což jsem stihl v průběhu mého dlouhého studia.. Z počátku jsem se tím oháněl jako zárukou kvality a dosažených schopností;-)

Bydlení

T: Bydlení je jedním z nejčastějších zadání, se kterým se architekti potkávají. Jak k takovým výzvám obvykle přistupujete?

M: Bydlení je specifická disciplína. Člověk zde nejvíce naráží na samotný vkus investora. Musí se držet více při zemi. Je to o hledání společné řeči, naslouchání, ale také argumentaci. S přibývajícím portfoliem prací, je potenciální klient lépe obeznámen co může očekávat a může zavčas vycouvat. Stalo se mi to pouze u rodinných domů, u bytů zatím ne. Klienti si nechají zpracovat celkovou studii, zrealizuje se stavba s částmi interiéru, ale zbytek si dotvoří sami nebo s někým jiným, kdo to pokazí, protože přetrhne nit. Nechápe souvislosti, záměr, koncept.. Prostor najednou nemá šťávu, klient přichází o potenciál, který tam byl, ale on ho neviděl.

T: Použití parametrických metod je stále poměrně neobvyklá metoda. Vyžaduje specifického klienta se specifickým přístupem?

M: Myslím, že klient nemusí být konkrétním způsobem osvícený či technicky erudovaný. Stačí, když bude názorově otevřený, a nebude se bát netradičního tvarosloví a metod. Myslím, že více záleží na architektovi, zda vůbec něco takového investorovi nabídne, obhájí, dokáže vyprojektovat a následně i zrealizovat. Jsou to vždy experimenty, kdy jde architekt se svou kůží na trh.

T: Lze skloubit řešení bydlení s použitím parametrického navrhování? Máte takovou zkušenost?

M: Určitě lze. Parametrická struktura č.2 je realizována v RD, kde jsme jí dotvořili úzký, vysoký prostor nad schodištěm. Tento projekt má velký přesah do designu nebo možná skulpturálního umění. Jedná se spíše o světelnou plastiku. Parametrickým způsobem navrhování lze řešit prostor komplexně, nemusí se jednat jen o dílčí artefakt.

T: Ve vašich realizacích často pracujete s monochromatickým barevným laděním. Mohl by jste čtenářům osvětlit vaše myšlenky a přístup?

M: Monochromatický prostor vnímám jako počáteční prázdný podklad pro jakoukoliv práci s architektonickým prostorem, jeho materiálem, povrchem, umělým či denním světlem - s nástroji, se kterými jsem zvyklý pracovat. Je to bílý nepopsaný list, který může být zcela přeplněn barevnými intervencemi elementů různých materiálů a struktur anebo může být minimalističtěji dotvářen jemným působením světla a stínů. Je to jako by jste maloval akvarel a k zvýraznění členitosti prostoru používal pouze jemné valéry šedé. Samotné elementy v prostoru nekreslíte orámováním jejich kontur, ale vztahem světla a stínu, které samy vytvářejí. Výsledný 3D obraz tedy vzniká vložením objemů těles, které svými stíny produkují ostré či pozvolné přechody šedých valérů. Stínem zhmotňujete prostředí a vytváříte tak architektonicky jemný prostor.

T: Tzv. Bílý být, o kterém jsme psali již dříve, je typickým příkladem vašeho nadšení pro monochromatičnost. Navíc je to váš vlastní byt. Podělíte se s námi o zkušenosti s obýváním?

M: Bílý prostor jako je vytvořen právě v projektu Bílý byt (více čtěte v článku Experiment na vlastní kůži) ve skutečnosti vlastně bílý není, jedná se právě o monochromatický prostor, ve kterém se uplatňuje celá škála odstínů šedé. Ve chvíli, kdy se v prostoru aktivují barevné zdroje umělého osvětlení, se prostor transformuje do zcela jiného světelného módu. Monochromatické prostředí dokonale přebírá barevnou informaci. Prostor a vše v něm umožňují značnou světelnou a také barevnostní proměnu podle aktuální nálady a rozmaru uživatele.

Tento projekt je experimentem, kterému jsem vystavil sebe a mou přítelkyni. Neznám mnoho lidí, kteří by chtěli v podobném prostoru opravdu bydlet. S příchodem dítěte, se do bytu sice snaží postupně infiltrovat různé zbytečné předměty krátkodobého významu, ale útoky se snažíme odrážet. Zkušenosti s bydlením v „nehostinném“ bílém prostředí jsou kladné. Díky důkladné přípravě projektu a jeho neustálému přepracovávání, si nevybavuji věc, kterou bych chtěl měnit.

Osobní cíle a ambice

T: Jaké jsou vaše cíle, plány, ambice a sny do budoucna?

M: Nepolevit ve snaze o dokonalost, nezpronevěřit se komerčním tlakům... Důležité je, aby se práce vyvíjela a na základě nových poznatků a postupů posunovala dál. Vyjádřil bych to mottem: „dosažená úroveň vždy zvyšuje nároky na tu příští…“ Proto i ten název ateliéru: Next Level Studio…

T: Freeform architektura za posledních několik málo let urazila obrovský kus cesty. Jaký ji předpovídáte další vývoj?

M: Vidím jednoznačný posun z virtuálního prostředí monitorů do reálného prostoru staveniště. To co se před pár lety zdálo jako nerealizovatelné a mnohými bylo s výsměchem označováno pouze za pěknou grafiku, se dnes ve světě staví. Je zapotřebí jiných metod, zejména použití parametrického způsobu navrhování. Dá se říct, že za pomocí správných postupů navrhování a využití příslušných technologických zařízení jako: 3D tiskáren, CNC strojů a robotů, lze zrealizovat cokoliv.

T: Existuje vysněné zadání, na kterém by jste rád pracoval?

M: Lákalo by mě navrhovat galerii, muzeum… ale také se třeba zabývat designem předmětů denní potřeby. Právě dokončujeme návrhy městského mobiliáře pro společnost Presbeton, to mě velmi baví.

T: Chtěl by jste si vyzkoušet spolupracovat s některým známým architektem nebo ateliérem?

M: Nikdy mě to nenapadlo. Nedokážu si to moc představit, ale nebránil bych se, kdyby se taková příležitost naskytla.

Závěr

T: Co by jste vzkázal našim čtenářům? Jak mají naložit se svým bydlením?

M: Měli by si uvědomit, že jejich vlastní zkušenost s bydlením se často odvíjí z prostředí, které je třeba patnáct nebo i více let staré. Mnohdy jsou zakonzervování a přivyklí k principům bydlení, které jsou již překonané. Ať si najdou architekta a společně vedou dialog. Výsledek nemůže dopadnout špatně.

T: Děkuji za rozhovor!

Ing. arch. Michal Kutálek

2008 - Next Level Studio

2006 - Fakulta architektury ČVUT

2004 - práce pro multimediálního umělce Federico Diáze

2003 - praxe u Prof. Evy Jiřičné

2000 - 2008 - práce na vlastních projektech