Správný životní nepořádek
Mnoho dnešních projektů láká na minimalistický, někdy až chladný vzhled. U realizací ateliéru toito architekti to v žádném případě nehrozí.
pokud Vás interiérový design a architektura skutečně zajímá, vytvořte si Homepix účet a my Vám každý týden zašleme email s výběrem nejlepších článků a fotek, které se zde publikovali.
Mnoho dnešních projektů láká na minimalistický, někdy až chladný vzhled. U realizací ateliéru toito architekti to v žádném případě nehrozí.
Autor: toito architekti
Studie: 2012
Realizace: 2012-2013
Plocha: 100 m2
O práci mladého slovenského ateliéru toito architekti jsem již psal. Za rekonstrukci s názvem „Kohút a Zuzana“ dokonce získali cenu CE-ZA-AR. Tentokráte se opět vyřádili v podobném stylu, ovšem na mnohem větším prostoru. Po příchodu bratislavského bytu odstranili vše nenosné a začali prostor postupně zabydlovat. Jak sami říkají ne designem, ale pouze zrcadlením majitelů.
Nosná stěna děli byt na dvě části. Na jedné je velká kuchyně s jídelnou. Od vstupu ji dělí velká šatní skříň. Nalevo je koupelna, napravo toaleta. Druhá část bytu je velkým obytným prostorem. Je sem vložen „dětský dům“. Nahoře se hraje, dole se spí. Uprostřed místnosti je pohodlné sezení. Vzadu, za posuvnou stěnou, je manželská postel a šatna.
„Na první pohled vše vypadá jako zmatek, ve skutečnosti je ale vše tam, kde má být. Architekti sice experimentovali, o to pečlivěji ale vše promýšleli. Byt nemá místnosti. Lidé v něm žijí spolu, nic je nedělí. Kdysi to tak bývalo. Žilo se ve světnici nebo na dvoře. Až postupem času se to společné vytratilo a vznikl dnešní stav, kdy našim partnerem v domácnosti je spíše obrazovka počítače než náš blízký. Zde se to stát nemůže. Společné bydlení je zde vytvořeno se všemi výhodami i nevýhodami. Neexistuje denní a noční zóna. Když chce jeden spát, musí to ostatní respektovat. Je to špatně? Nemyslím si. Jen to vyžaduje určitý životní styl a toleranci. Ta by ale měla v rodinném životě být samozřejmostí.
Bydlení v bytě M, jak jej architekti nazývají, bezpochyby není pro každého. Pokud se ale vydáte cestou opravdu společného rodinného bydlení, nepochybuji o tom, že nebudete litovat.“
Kuchyňská linka není potřeba. Je zde sbírka spotřebičů a skříněk. Vše funguje jak má.
Skříň odděluje vstup od jídelny a kuchyně. Na jedné straně se skladuje šatstvo, na druhé nádobí.
Posuvná stěna odděluje spaní od pohodlného sezení. Můžete ji zatáhnout. Mám ale pocit, že se tak moc často neděje.
Pod „dětským domem“ je to správné místo na hraní. Nízký strop poskytuje ideální měřítko.
Z herny na „domě“ je dokonalý přehled o dění v celém bytě. Dětem tak neunikne žádný podnět, novinky, zajímavost.
Práce s modelem je vždy výborným nástrojem. Začínám mít pocit, že pro mladé slovenské architekty to začíná být poměrně typické. Minimálně se takto prezentují.
Prostory byly radikálně zjednodušeny a zvětšeny. Do nich pak byly vkládány jednotlivé prvky.
Detailní řešení půdorysu může někomu připadat přehnané. Dává však jasně najevo, že je vše promyšlené a funkční do posledního detailu.
Dominantou obytné části je „dětský dům“. Různé funkce jsou nad ním, pod ním, vedle něho, před ním...