pokud Vás interiérový design a architektura skutečně zajímá, vytvořte si Homepix účet a my Vám každý týden zašleme email s výběrem nejlepších článků a fotek, které se zde publikovali.
Architektonická kancelář idA zvolila při návrhu nového pavilonu pro zahradu v Grueningenu v Curychu zcela logický přístup. Chtěli se inspirovat lesem, chtěli, aby mu odpovídala forma i konstrukce. Výsledek však překvapí!
Autor: idA
Realizace: 2012
Plocha: 180 m²
Místo: Curych I Švýcarsko
Cílem bylo vytvořit objekt harmonicky zapadající do lesa a zároveň jej rozvíjející. K uchopení záměru byl použit Voroného diagram, který rozděluje plochu podle polohy zadaných bodů. Těmi byly existující a nové „kmeny“, které architekti přidali celkem čtyři. Jsou z ocele a tvoří základní nosnou kostru pavilonu. Ve výšce zhruba 5 metrů se rozbíhají do prostoru, aby vytvořili pomyslnou stromovou korunu. Kovová konstrukce je vyplněna skleněnými panely, které tak uzavírají vnitřní prostor, vymezují místo pro člověka – „zahradníka“.
„Kde končí příroda? Kde začíná? Existuje vůbec taková hranice? Je možné z ní něco vyjmout? A nebo je to jen jakási touha člověka se nad ni povýšit? Touha, která je marná a začíná se obracet sama proti sobě...“
Pocit „místa pod korunami stromů“ působí v interiéru pavilonu velmi silně. Obraz/duch/charakter stromu, jeho kmene a koruny je velmi přesvědčivý. Rostliny zde umístěné mají měřítko, které se s konstrukcí výborně funguje doplňuje.
Vertikální skleněné panely jsou opatřeny jemnou texturou. Zároveň zde funguje odraz, takže vzniká záhadný, takřka kouzelný obraz, kdy lze jen těžko rozlišit, co je skutečné a co jen zdánlivé. Rozostřuje se hranice mezi lesem a stavbou!
Detaily kovové konstrukce jsou perfektní, čisté, jednoduché a účelné. Přesto! Je možné je takto nazvat, když je obklopuje příroda, která je v tomto řemeslu mistrem? Kontakt je tak intenzivní, že je nezbytné se takto ptát. Rostliny proměňují nahlížení na stavbu samotnou a naopak.
Situace popisuje umístění stavby v krajině, zároveň ale dokumentuje míru splynutí objektu s přírodou. Při jen trochu citlivém vnímaní je jasné, že touha přiblížit se svému předobrazu, byla naplněna v maximální možné míře.
Princip Voroného diagramu je následující. Plocha je rozdělena na jednotlivé úseky tak, aby každé místo v ní obsažené bylo blíže jejímu definujícímu bodu než kterémukoliv jinému. Je to jakási analogie struktury buněk v přírodě. Neuvěřitelné jak ji dokáže matematika popisovat, nemyslíte?
Výsledkem je svébytná stavba - kontextuální konceptem, pro mnohé však nepřijatelně technicistní. Je nepochybné, že se zde střetává umění a příroda. Ne ve vzájemném „útoku“, ale v diskuzi o vzájemném vztahu a možnostech z něj vyplývajících.