Jak pracují architekti...

Tomáš Čech
26. Srpen 2016

Ateliér gutgut vytvářel své projekty v běžném rodinném domě ve vilové kolonii v Bratislavě. Struktura prostoru však architektům po čase nepřišla ideální a začali toužit po něčem jiném. Objevili bývalou prodejnu elektrického zboží, která jim učarovala.


Autor: gugut + JRKVC I Katka Beladičová + Roman Halmi + Peter Jurkovič + Števo Polakovič + Lukáš Kordík

Realizace: 2009

Plocha: 140 m²

Místo: Bratislava I Slovensko


Prostor nacházející se v parteru běžné ulice nabízel jak volný loftový prostor, po kterém toužili a hledali jej, tak bonus v podobě kontaktu s okolím - směrem ven, tvůrci vnímají život lidí ve veřejném prostoru, i směrem dovnitř, lidé mohou vnímat tvorbu, respektive její proces. Ona sama je reklamou, lákadlem.

 

Architekti přistoupili k místu s respektem ke konstrukci a materiálům, který je jim vlastní. Prostor očistili od množství „historických“ nánosů. Povrchové vrstvy odstranili, až došli na běžnou cihelnou zeď, kterou jen natřeli bílým nátěrem, a žebírkový betonový strop. Ten nechali prakticky netknutý. Výkladce byly nahrazeny novými s kvalitními rámy, za nimi byl navržen široký parapet. Slouží příležitostnému sezení i odkládání. Do zadní částí vložili dva boxy z překližky, které skrývají archiv a hygienické zázemí. Zbytek je naprosto volný, artikulovaný jen mobiliářem. Z absolutně otevřeného prostoru je částečně vyděleno jen zádveří a zasedací prostor oddělený knihovnou.

 

„Slovo LÍBÍ se v architektuře stalo svým způsobem zakázané. Není to nastroj hodnocení, není to nástroj posuzování. Použití výrazu LÍBÍ se mnohdy rovná označení sebe samého za amatéra. Lidská emoce se vytlačila, nastoupil rozum. Nezapomínejme, že LÍBIT SE má svou důležitost.“

Propojení s exteriérem je intenzivní. Kolemjdoucí mohou nahlížet tvůrcům přímo pod ruce. Překáží jim v tom jen řada rostlin v květináčích a přirozený architektonický pracovní nepořádek. Práce se stává pomyslnou „reality show“.

Prostoru v prvním plánu, tedy bezprostředně u ulice, dominuje sestava pracovních stolů pro 6 až 12 pracovníků. Je zde drobný stůl pro konzultace, police u stěny a již zmíněné množství „všeho možného“.

Knihovna nalevo odděluje zasedací část. Před ní je odpočinková zóna a vstup do zadní kanceláře. Propojení je absolutně plynulé, bez jakékoliv hierarchizace. Překližkový box vymezuje prostor archivu, z druhé strany je pracovní plochou.

Tak jak je jeden prostor obrácen do ruchu ulice, druhý má výhled do klidu dvora. Stěny jsou jen natřené, strop je surový. Propojujícím prvkem je žlutá podlaha. Najdeme zde náhodné použití designově pěkných kusů, které se prostě „jen“ líbí.

Hygienické zázemí je také „schováno“ do boxu. Vedle něj je kuchyňka, oblíbený společenský prostor. Obecně je v celém ateliéru mnoho míst, kde se můžete potkat, zastavit se, sednout si, odpočinout si, podívat se jinou perspektivou...

Použité police pocházejí z celosvětového nábytkového řetězce a stojí „pár korun“. Univerzální nosič instalací pod stropem umožňuje libovolné přizpůsobování osvětlení aktuálním potřebám a uspořádání nábytku.

Je jistým důkazem vizionářského přístupu architektů, že v prostoru dokázali vidět svůj budoucí „domov“. Na druhou stranu jej nebylo třeba příliš upravovat, pracovalo se spíše s povrchy a „detaily“ různých měřítek.