pokud Vás interiérový design a architektura skutečně zajímá, vytvořte si Homepix účet a my Vám každý týden zašleme email s výběrem nejlepších článků a fotek, které se zde publikovali.
Japonský architekt Toyo Ito se k práci na návrhu Serpentine Gallery moc neměl. Nakonec se jej povedlo přesvědčit k vytvoření unikátního projektu, který na mnohé z předchozích let navázal a snad ještě více do budoucna předznamenal.
Autor: Toyo Ito I Toyo Ito & Associates, Architects
Realizace: 2002
Místo: Serpentine Gallery I Londýn I Velká Británie
Ředitelka galerie Julia Peyton-Jones musela vynaložit nemalé úsilí, aby v roce 2002 již potřetí zahradu její instituce obohatil letní pavilon. Požádala Toyo Ita, který však navrhl použít již existující projekt. Vytvořil jej pro město Brugy. Angličanka odmítla. Nakonec se podařilo přimět Ita ke spolupráci s firmou Arup a jejím inženýrem Cecilem Balmondem. Vznikl algoritmus určující rozdělení povrchu zdánlivě obyčejného kvádru na plochy pevné a plochy skleněné. Zdá se, že stavba nemůže držet pohromadě, přesto bylo vše úspěšně dokončeno. Cecil Balmond se od té doby stal jakousi „šedou eminencí“ návrhů letních pavilonů Serpentine Gallery.
Serpentine Gallery vznikla v roce 1970 poblíž stejnojmenného jezera v Londýnských Kensingtonských zahradách. Je centrem současného umění všech možných forem. Během své existence připravila přes 2000 debutujících nadějných umělců a přispívá tak rozvoji umění nejen ve Velké Británii. V roce 2013 byla instituce rozšířena o Serpentine Sackler Gallery, která stojí zhruba pět minut chůze od původního objektu.
Od roku 2000 vzniká v zahradě galerie letní pavilon. Pro jeho návrh jsou oslovována světová jména architektury. Jedinou podmínkou je, že dosud nerealizovali stavbu na území Království. Po skončení sezóny je stavba rozebrána a prodána jako „umělecký předmět“.
Spojení „prázdných“ a „plných“ ploch šokuje klasické představy o konstrukci kubického objemu. Prosklené otvory jsou i v místech, kde absolutně neplní funkci výhledu do krajiny v rovině lidského oka. Rovněž přecházejí přes roh ze stěny až do střechy.
Interiér se postupem času stále více a více stával místem pravidelného setkávání, ne jen prostorem. Architekt pavilonu vždy rovněž navrhne jeden nový unikátní prvek pro jeho interiér, který tak „vstupuje na trh“.
Pohled z pavilonu ven v návštěvnících evokuje zážitek při používání kaleidoskopu. Krajinu vidí, ale jen její útržky, které pak musí skládat v celek. Je to úplně nové řešení, nový pohled na vztah interiéru a exteriéru.
Japonský architekt Toyo Ito absolvoval školu architektury v Tokiu. Jeho vlastní ateliér vznikl již v roce 1971. Původně pracoval spíše na menších projektech, vytvořil návrhy mnoha rodinných domů. Větší realizace jsou řízeny silným konceptuálním přístupem. Příklady tohoto způsobu práce jsou například Věž větru v Yokohamě, mediatéky v Sendai nebo krematorium v Kakamigahaře. V roce 2006 získal zlatou medaili RIBA a v roce 2013 i Pritzkerovu cenu.
Vstup do interiéru je jen jakýmsi prázdným políčkem v síti. Svým obvodem může vzdáleně připomínat předchozí rok a stavbu Daniela Libeskinda. Stejně tak jiné části geometrie. Předzvěstí budoucnosti je pak oslovení japonského tvůrce, větší důraz na vnitřní prostor a hledání vztahu se zahradou.