Tělocvična v Praze. Sportem k...

Tomáš Čech
10. Červenec 2016

Text o prostoru pro sport, který navrhli Leoš Horák a Petr Moráček z ateliéru Mimosa, není přímo o architektuře. Protože ani místo samotné není tolik o architektuře samotné, jako spíše o atmosféře, která prostor prostupuje. A ta stojí za to!


Autor: Leoš Horák + Petr Moráček I Mimosa architekti

Realizace: 2013


Tělocvična Powerlift v Praze není jen tak ledajakým projektem. Architekti k němu nepřistoupili jako k prostému splnění zadání. Oni navrhli oslavu! Prostor je poctou sportu, poctou cvičení vlastního těla. Ať už jde o „stěnu slávy“, prostotu designu nebo vizuální stránku založenou na funkčních prvcích.

 

„Vidíme zářný příklad, že každý prostor lze pojmout vkusně a přiměřeně. Tělocvičny a fitcentra nejsou obvykle zářnými příklady kvalitní architektury. Mnohdy jsou zaplavené vizuálním smogem, nadvládou účelnosti a zubem používání. Leoš Horák a Petr Moráček dokázali místu vtisknout osobitost, eleganci a pokoru, která jsou pro sport důležitější, než cokoliv jiného.“

Hned za vstupem následuje „stěna slávy“. Jsou na ni vyznačeny klíčové momenty sportu, které ovlivnily dnešní filosofii klubu Powerlift. Je zde Gustav Fryštenský nebo Arnold Schwarzenegger. Kdo by kdy řekl, že se tito dva potkají na jedné zdi...

Sport se dnes stává doménou zcela jiných hodnot, než které mu vládly v minulosti. Nemusí to být jen peníze a sláva. Přehnaná touha soutěžit nebo pocit nutnosti naplnění zdánlivého ideálu nikdy nepovedou k celkovému úspěchu.

Osobitost je pro každého sportovce důležitá, aby si uvědomil, že není nutné vypadat jako hrdina z časopisu. Není důležité se někomu přiblížit, někoho napodobit. Nalézt vlastní cestu a vlastní spokojenost, štěstí, je mnohem trvalejší a hlubší úspěch.

Elegance je pojem abstraktní, vždy vnímaný individuálně. Nelze jej paušalizovat. Ve sportu jej lze připodobnit ke slovu přirozenost. Neusilujme o absurdní extrémy a hloupé mety. Nebudou fungovat.

A pokora? Můžeme cvičit jak chceme, můžeme překonávat jakoukoliv zátěž. Nemusí nám to být nic platné. Pokud nedokážeme poslouchat naše tělo, pokud nedokážeme respektovat jeho limity, doženou nás. A nebude to příjemné.

Okamžitě po vstupu do dveří následuje na jedné straně recepce, na druhé již zmíněná „stěna slávy“. Úzkou chodbou pak projdete až do hlavního sálu, který je velkoryse prosvětlen. Navíc je část vnitřní stěny pokryta zrcadly, což je praktické nejen pro samotný trénink, ale i pro pocit prostornosti.

Část obslužných prostor je v přízemí, těsně před sálem, část v patře, kam vedou ryze funkčně navržené schody. Sál sice zabírá dvě patra, není ale přehnaně vysoký. Nikdo tady ale nechce hrát volejbal!