Ústředním estetickým motivem bytu jsou původní dlažby, které se podařilo zachovat. Ostatní povrchy jsou pak schválně co nejvíce neutrální, bílé nebo šedé, aby podpořili působivost keramických prvků.

Netradiční, kovová, kuchyně je součástí obytného prostoru, zároveň ale přiléhá k funkčnímu boxu uprostřed bytu. Je tedy někde na rozhraní ryze funkčního a obytného prvku. Již zmíněná mokrá zóna je celá provedena v šedé barvě, aby se ještě více oddělila od zbytku a působila jako svébytný prvek.

Podařilo se zachovat původní dřevěný strop, který je úžasnou ukázkou řemeslně zručnosti a dovednosti našich předků. Je to další prvek v celém interiéru, který dává vzpomenout na doby minulé a dodává neopakovatelného ducha.

Jelikož je byt zamýšlen pouze pro jednoho stálého obyvatele, je koupelna přímo spojena s ložnicí. Kontakt je tak naprosto přímý a ranní a večerní rituály se neodehrávají někde uprostřed bytu, v tmavých místnostech.

Zajímavým prvkem jsou posuvné dveře. Vzhledem k omezenému rozpočtu, a tedy potřebě šetřit každou korunu, jsou pouze jedny. Ovšem slouží třem „místnostem“. Je tedy na samotném obyvateli bytu, jak se rozhodne. Může uzavřít ložnici směrem z chodby, může uzavřít koupelnu a může uzavřít toaletu. Vždy však jenom jeden prostor!

V původním stavu byt obsahoval malé pokoje, některé dokonce bez přímého denního osvětlení. Koupelna se nacházela takřka mimo byt. Nic zkrátka neodpovídalo současným standardům.

Ve středu dispozice je jasně patrný funkční „box“ hygienické zóny. Na jedné straně je spojený obytný prostor směrem do ulice, na druhé straně pak ložnice s příjemnou terasou. Nejedná se o plošně velké bydlení, ovšem díky jasnému dělení se dá velmi dobře využívat.

Řezy prozrazují záměr architektů, aby střední hygienický box působil jako samostatný prvek. Zároveň si lze povšimnout vyvýšené podlahy v ložnici. Toto řešení bylo nezbytné, jelikož jediný původní přívod vody a odpad se nacházely v místě původní koupelny. Vytvořený meziprostor tedy umožňuje přivést instalace na požadované místo.