Hledáme-li co znamená „interdisciplinarita“, hledejme Martina Hrdinu, architekta a grafika v jedné osobě. Je jejím ztělesněním a převedením do praxe.

Psaní tohoto rozhovoru a série článků o brněnských kavárnách bylo vynikající. Byla to totiž úžasná příležitost je navštívit a když už jsem byl uvnitř, bylo by hloupé si nic nedat. Navíc jsem tak mohl přičichnout atmosféře více, než jen pár pohledy. Oficiálně tedy v úvodu děkuji Martinu Hrdinovi, že jsem mohl pít výborné víno a při tom zároveň, i když trochu na oko, pracovat. Zároveň děkuji své průvodkyni, za příjemný zážitek. Prostě radost! Snad pro vás, čtenáře, bude radost číst tento rozhovor.

„Myslím, že liberecká škola architektury nemá u nás konkurenci, pokud jde o jakousi barvitost a různorodost jejich absolventů. Jedním z příkladů je i Martin Hrdina, který i díky studiu v Holandsku kombinuje architekturu s grafikou. A na jeho pracích je to vidět. Nechci teď hodnotit jeho grafické výtvory, ale ty architektonické. V nich je druhé Martinovo řemeslo jasně patrné. Typografie v Bistru Franz, mondriánovská Alfa, tapeta v Atlasu, malba v Tunsgramu, nápis v dnes už neexistujícím Leporelu, … Vše tak nějak shrnuje chytré a nápadité používání barev. Důkaz, že neexistuje pouze meruňková. Nic z toho není běžný výtvor architekta. Je to myslím vzácně kvalitní počin, který přispívá k atmosféře brněnských kaváren. Znovu se ve mně probouzejí vzpomínky na ten večer...“

Dosavadní architektonický život

Tomáš Čech: Martine, mohl by jste se našim čtenářům krátce představit? Jak jste se k architektuře dostal?

Martin Hrdina: Pocházím z Velkých Bílovic na jižní Moravě. Táta je původním povoláním truhlář a později se začal plně věnovat svému hobby a vyrábět víno. Byli jsme zvyklí, že je možné dělat více profesí zároveň. Máma nás se sestrou vedla ke vzdělanosti a čtení. Oba rodiče byli naprosto skvělí v tom, že nás nechali věnovat se svým zálibám a koníčkům, i když jim třeba nebyly úplně blízké. Takže já jsem například nelezl po stromech a nehrál fotbal, ale neustále doma kreslil. Na střední už jsem dělal hodně primitivního grafického designu, aniž bych věděl, že je to profese. Dělal jsem letáky a plakáty na akce, které jsme s přáteli pořádali. A protože jsem vlastně ani netušil, že se dá grafika samostatně studovat, šel jsem studovat architekturu, která mi přišla jako takový hezký komplexní obor, kde se budu moci dál věnovat kreslení, historii a navrhování, a zároveň se tím snad i živit. Přitom jsem o architektuře věděl v té době opravdu velice málo. Při zpětném pohledu si říkám, že jsem byl vlastně docela praktický, i když naivní, mladý člověk.

T: Svou vlastní praxi jste založil v Amsterdamu. Jak vás tam život zavedl?

M: Liberecká fakulta architektury je úžasná v tom, že od začátku své existence měla zaveden rok praxe, kdy studenti mohli jít pracovat do kanceláře nebo studovat na zahraniční školu. Já jsem chtěl zkusit školu venku a díky skvělé profesorce Heleně Jiskrové jsem šel do Holandska na Gerrit Rietveld Academie. Bylo to šťastné rozhodnutí, protože „Rietveld“ je v principu Umprumka, umělecká škola s designovými obory. Skvělé doplnění techničtějšího vzdělání v Liberci. Nakonec jsem Rietveld dostudoval a po dokončení Liberce jsem se za rok do Amsterdamu okamžitě vrátil a začal tam pracovat.

T: Mohl by jste krátce srovnat studium u nás a v Holandsku?

M: No, můžu srovnat maximálně studium na Rietveldu a v Liberci, ale to je trošku ošemetné, protože to nejsou školy stejného typu. I když jsme měli v Liberci výtvarný i architektonický ateliér na stejném stupni důležitosti (v současnosti se fakulta dokonce jmenuje Fakulta umění a architektury), šlo v principu o klasické technické vzdělání v oboru architektura, ve smyslu studia včetně technických oborů jako je statika, stavitelství atd. Výstupem architektonického ateliéru měla být budova. Na Rietveldu mohla být výsledkem židle, veřejný prostor nebo videomapping. Technické obory a teorie byly zastoupeny jen velmi povrchně. Hlavní důraz se kladl na nalezení individuální osobnosti a jejímu vztahu k oboru architektonický design. Měl jsem štěstí, že obě školy kladly důraz na individuální přístup ke studentům. V Liberci navíc podpořený přítomností opravdových kapacit ve svých oborech.

Architektura a grafika

T: Často pracujete na pomezí architektury a grafiky. Jak funguje takové rozkročení?

M: Pro mě je toto pomezí naprosto zásadní pro to, abych vůbec mohl pracovat. Jsem extrémně zvyklý na tento způsob práce. Jedna činnost občerstvuje a inspiruje druhou, dá se odpočinout od rutiny, zakázky jsou různorodé a mě to extrémně baví. Unudil bych se k smrti v zaměstnání v ateliéru. Proto také pracuji sám a vybírám si zakázky velmi volně. Tím, že nemám studio, musím uživit jenom sebe, což mi dává obrovskou volnost. Postupně mi došlo, že jsem v tomto ovlivněný tátou, kterému nikdy nepřišlo zvláštní, vyrábět nábytek a k tomu být vinařem. Zároveň musím říct, že se věnuji jen interiérové architektuře a nemám touhu stavět domy. Už bych to neuměl. A interiéry a grafika mi nepřijdou tak daleko od sebe.

Vím, a často jsem se s tím setkal, že architekti ani grafici v Čechách nemají rádi, když se někdo nevěnuje jen jednomu oboru a „fušuje“ do dalších. Pro mnoho lidí jsem určitě amatér. Mnoho grafiků mnou pohrdá. Já se ale neustále snažím vzdělávat v obou oborech, grafika je stejně komplexní jako architektura a je ještě co dohánět. Zároveň je třeba říct, že takto pracuji už deset let, takže už možná nejsem takový amatér. Praxe naučí hodně. A zase praktičnost: když nejsou zakázky v jednou oboru, živím se dalším.

T: Říkáte, že se neustále vzděláváte. Jak si to má laik představit?

M: Architektura i grafika jsou prakticky bezedné obory, oba mají svá pravidla, ale i neustálý rozvoj. Takže je pořád co objevovat. Grafiku jsem nestudoval, takže skrze jednotlivé zakázky pronikám hlouběji do problematiky. Čtu knihy o typografii a sazbě, snažím se naučit řemeslo, sleduji grafické blogy, ptám se sazečů, inspiruji se u povolanějších. Mám například velice rád Martina Pecinu a jeho knihy a texty, umí skvěle a zábavně vysvětlit různá pravidla typografie a práce s knihami, a zároveň být trochu punk. Vnímám úžasné příklady aplikované grafiky kolem sebe. V Brně jsme měli například štěstí s úžasnými identitami Filharmonie Brno, Národního divadla, Jazz Festu, Concentus Moraviae a Galerie mladých. Co se architektury týče, musím přiznat, že ani moc nesleduji architektonické časopisy a nemám dokonalý přehled o světových stavbách. Jsem v úžasu nad obrovským přehledem Adama Gebriana a jeho schopnosti předat znalosti veřejnosti. Učím se na zakázkách. Snažím se zdokonalit v pochopení jednotlivých řemesel na stavbě, intenzivně spolupracuji s výrobci nábytku. Nejsem velký technik, takže se rád nechávám poučit od expertů v jednotlivých profesích. Každá zakázka je v něčem nová, každá mě posune dál. Co se teorie týče, na škole jsem miloval komplexní teorie současné architektury (dekonstruktivismus atd.), v poslední době jsem ale začal znovu číst Adolfa Loose, a znovu mě překvapilo, jak jsou mi jeho myšlenky blízké a jak jsou v mnohém stále aktuální.

T: Jsou pro vás obě tyto disciplíny vyrovnané nebo máte své priority?

M: Vnímám obě disciplíny stejně. Architekti se obecně považují za krále všech oborů, ale já si myslím, že grafika je stejně komplexní obor. Nevidím v tom rozdíl. Někdy odmítám víc architektonických zakázek a věnuji se více grafice, ale to jen proto, že nechci spadnout do rutiny.

T: Během projektu vznikají obě složky, architektonická i grafická, zároveň, nebo jedna následuje druhou? Jaké jsou vaše první kroky při navrhování?

M: Obojí navrhuji zároveň. Někdy je první logo, někdy židle. Jde mi jen o to, aby všechno mělo jednu základní ideu, aby všechno vycházelo z jednoho konceptu. Ten je prvotní a nejlépe se ukáže graficky, v logu, v písmu, v ilustracích, v kolážích. A pak v materiálech, jejich strukturách, barevnosti. Během toho rýsuji dispozice a interiér se postupně určuje. Rád nechávám všechno co nejdéle otevřené a měním různé části návrhu. Z toho důvodu nikdy nedělám 3D vizualizace, pouze z nejvyššího donucení, aby se investor nezasekl na nějaké uměle nasvětlené iluzi. Velkou částí mé práce je, aby klient chápal koncept a cíl, aby mi důvěřoval, ale aby si vlastně nedovedl hned představit všechno pohromadě. Tím se prodlouží fáze navrhování, kterou všichni chtějí co nejvíce zkrátit, protože chtějí zítra otevřít.

T: Vidíte před sebou nějakou metu, kam by jste chtěl s propojením architektury a grafiky dosáhnout?

M: Možná by se dalo odpovědět nějak sofistikovaně a dlouze, ale jak nad tím přemýšlím, takto vlastně nefunguji. Myslím, že nemám velké sny v tomto směru. Jde mi o to vyřešit vždy co nejlépe každou zakázku. A pokud možno pracovat takto co nejdéle.

Brněnský interiér

T: Vaše jméno je spojováno s návrhy interiérů, především brněnských barů a kaváren. Jak jste se k takové identitě dostal?

M: Jak už to tak bývá, dostal jsem se ke kavárnám náhodou. Majiteli budoucího Café Tungsram se líbily mé plakáty na festival Mezipatra, po brněnsku si zjistil, že jsem architekt, zavolal mi do Amsterdamu, kde jsem v té době pracoval víceméně jako grafik a zadal mi kavárnu. Bez osobního setkání, bez portfolia, na základě plakátu. Vůbec mu nevadilo, že jsem do té doby žádný interiér nedělal. Jsem mu za mnohé vděčný. A po Tungsramu jsem dostával další zakázky tohoto typu. Pochopil jsem, že je to pro mě naprosto ideální. Kombinace kavárenského povalečství, architektury a grafiky. Nastěhoval jsem se okamžitě do Brna a na otevření Tungsramu už jsem byl Brňan.

T: Máte mezi svými dosavadními realizacemi nějakého favorita? Chtěl by jste některou práci vyzvednout?

M: Pokud k tomuto výběru nedodám nějaké kategorie, nemám favorita. Tungsram miluji, protože je první, Franze protože je možná nejkomplexnější, Alfu, protože tam rád chodím, Atlas, protože chci tu tapetu domů, a Piláta, protože je zatím poslední. Mám velice rád expozici na zámku Kunštát, to byla skvělá zakázka. Mám rád kavárny, kam chodí příjemní lidé.

T: Myslíte, že lze nalézt něco typického pro „brněnskou kavárnu“? Pracujete s takovou proměnnou?

M: Nepracuji, protože nic takového podle mě neexistuje. Neustále se otevírající a zcela rozdílné kavárny v Brně naznačují, že není nic typického pro brněnskou kavárnu. Je to živelný, spontánní a aktivní vývoj. Neustále mě překvapuje, že vznikají každý měsíc nové podniky a všechny jsou plné. Brno je v tomto skvělé město. Jedno ale společné mají: žádná není pro turisty, všechny jsou pro občany a studenty ve městě. To je velice důležitý faktor pro jejich kvalitu.

Osobní cíle a ambice

T: Existuje nějaký vysněný projekt, na kterém by jste se chtěl podílet?

M: Neexistuje, protože každá zakázka, kterou jsem doteď dostal, mě překvapila.

Závěr

T: Vzkázal by jste něco našim čtenářům?

M: Rád bych čtenářům vzkázal, aby se zajímali o svá města a snažili se podílet na jejich rozvoji. Aby protestovali proti ničivým zásahům a odporným stavbám. Aby chodili do hezkých kaváren, kritizovali ty nevkusné a pokud žádná kavárna v jejich městě není, aby ji založili.

T: Do jaké kavárny mají chodit, aby se v ní cítili „jako doma“?

M: Do té své.

T: Děkuji za rozhovor!

Ing. arch. Martin Hrdina

2006 - samostatná praxe

2007 - OPERA BV / Exhibition & Retail Design Office (Amsterdam)

2005 - 2006 - MISTELI / Visual Communication Office (Amsterdam)

2002 - 2005 - BOSCH Architects / Architecture and Research (Amsterdam)

Vzdělání: Fakulta architektury Technické univerzity v Liberci (ukončení 2005), Architektoonisch Ontwerp na Gerrit Rietveld Academie (ukončení 2004 - Amsterdam)