Jsou dva a perfektně jim to vyhovuje. Ani netouží po větším ateliéru. Aktivit však mají až nad hlavu. Vlastní tvorba, škola, knihy, …

Seznámili jsme se před několika lety. Prvně s Jánem Stempelem, se kterým jsem cestoval do Maďarska, a později i s Honzou Tesařem. V davu by se zřejmě ztratili, snad jen vysoký vzrůst profesora Stempela by ho vyvyšoval nad ostatní. Nenaplňují představy o „trendy“ vzhledu architekta, ani marketingové magazíny promyšlenou prezentací svých prací. Jim o to však nejde, dokonce bych si dovolil tvrdit, že se těmto vlastnostem tak trochu, možná ve skrytu duše, smějí. O jejich tvorbě a spoustě dalších aktivit v následujícím rozhovoru.

„Mnoho mladých architektů sní o megalomanských projektech, které budou tvořit ve svých velkých architektonických kancelářích. Ján Stempel toho dosáhl, několik let si tuto práci vyzkoušel a následně dobrovolně změnil kurz. Říká, že anonymita velkých zakázek ho ubíjela. Začal se věnovat převážně projektům rodinných domů a přizval k sobě svého bývalého diplomanta Jana Tesaře. Je to krásný příklad faktu, že ústředním bodem architektury je člověk - jeho potřeby, přání, ideje. Když někde chybí, je něco špatně. Oba to chápou a na jejich pracích je to vidět.

Kdybych hledal jedno slovo, které by charakterizovalo projekty, které tvoří, bylo by to slovo řemeslo. Nejde o extravagantní a chytlavé stavby. Naopak. Je z nich vždy cítit důkladné vyřešení zadání a umírněnost. Nikoliv však přísnost. Řemeslo je to navíc tak kvalitní, že svou úrovní vystupuje z řady. Nerezignuje na žádný z požadavků kvalitní architektury. Nabízí přesně to, co je potřeba a něco navíc. Mám pocit, že takto profesor Stempel přistupuje i k výuce ve svém ateliéru a všem činnostem na půdě školy.

A zde mě napadá poslední myšlenka, respektive vzpomínka. Jednou mi jistý architekt, pedagog, řekl, že dle jeho názoru by Ján Stempel mohl být budoucím děkanem Fakulty architektury. Doufám, že tato poznámka nebude příslovečným polibkem smrti, ale jsem přesvědčen, že by tuto roli zvládl - důstojně, s jistou přísností sobě vlastní a hlavně řemeslně kvalitně. Snad se na mne za tuto výzvu, podnět, nebude zlobit.“

Dosavadní architektonický život

Tomáš Čech: Dobrý den pánové, mohli byste se na začátek rozhovoru krátce představit našim čtenářům?

Jan Tesař: Jsme autorská dvojice, které architektura baví. Velkou výhodou je, že malá kancelář umožňuje mít projekty osobně pod kontrolou a nemusíme se zabývat hledáním práce pro naše zaměstnance. Pracujeme dohromady už téměř 8 let.

T: Přece jenom, jste věkově poměrně nesourodá dvojice. Jak k vašemu spojení došlo?

Ján Stempel: Jednoduše. Honza byl mým studentem na FA ČVUT v Praze a naše spolupráce de facto začala již při jeho práci na diplomu, který u mě zpracovával.

JT: Musím uznat, že to celé bylo jako z pohádky. Nabídka na spolupráci od Jana přišla z čistého nebe, ještě jsem doslova lepil model diplomního projektu. Nedala se odmítnout. To jsem ještě netušil, že ani ne za tři měsíce dostanu další velkorysou nabídku, a to na rovnocenné partnerství a vznik studia Stempel & Tesar.

T: Vy jste, pane profesore, jakýmsi „žákem“ SIALu. Přežívá ve vás stále liberecký odkaz?

JS: Na léta v SIALu, pány Hubáčka a Masáka a další architektonickou „sialskou elitu“, se zapomenout nedá. Stačilo jen s nimi sedět v kanceláři a člověk musel „načichnout“.

T: Poté jste dlouhá léta působil v ateliéru A.D.N.S.. Co vás přimělo ke změně a odchodu?

JS: V A.D.N.S. jsme dělali hlavně velké administrativní budovy, nikdy to nebylo pro koncového klienta. Trochu mě tato anonymita a neustálé jednání s developery, kteří nechtěli naslouchat, ubíjela. Začaly mě lákat menší stavby, kontakt s konkrétními lidmi. Navrhovat rodinné domy byl trochu můj sen, který byl ve velké kanceláři nesplnitelný.

Bydlení

T: Jak podle vás bydlí dnešní lidé? Věnují svým domovům dostatečnou pozornost?

JT: Pořád ještě přetrvává mezi lidmi dědictví z normalizace - můj dům, můj hrad. Bohužel pouze v tom kvantitativním slova smyslu. Na kvalitu dá zatím velmi málo lidí, důkazem je česká krajina s „rezidenčními bradavicemi“ kolem vesnic a měst.

JS: V tomto ohledu máme na klienty štěstí. Chodí za námi Ti osvícení, kteří chtějí dobrý poměr mezi velikostí a kvalitou domu.

T: Sledujete nějaké typické „zlozvyky“ českého bydlení?

JS: Kolega to již naznačil, je to touha po „nadměrném“.

T: Co od vás vaši klienti očekávají? Jaké je úplně prvotní zadání?

JT: Klienti nás zpravidla osloví na základě našich realizací. Často je to i na přímé doporučení předchozích klientů, a tak o našem „servisu“ mají jasnou představu. Na prvním setkání s potencionálním klientem zjistíme, jestli si společně padneme do oka, jestli myslíme na stejné vlně. Klient se od nás dozví, co všechno je náplní naší práce a že se nás do kolaudace prostě „nezbaví“. Potom od nás dostanou domácí úkol – popis svých představ o bydlení. Ten musí napsat každý člen rodiny zvlášť, aby si v rodině vzájemně svoje sny necenzurovali. No a udělat z toho dům, je potom na nás.

T: Snažíte se klienty poučit? Jak je přesvědčujete o správnosti svých návrhů?

JS: Nepoučujeme. Na naše rozhodnutí máme vždy logické vysvětlení. Snažíme se, zbytečně nevyhazovat klientům peníze z kapes, raději jim doporučíme dovolenou, než super luxusní sedačku. Sami jsme oba „držgrešle“.

T: Sledujete své realizace i po dokončení?

JT: Se všemi klienty jsme v kontaktu. Píší nám o rady, když si chtějí koupit něco nového do výbavy. Navštěvujeme je často i s novými klienty. Často přeroste spolupráce v přátelství.

T: Jak vnímáte, jako autoři, další vývoj svých projektů?

JS: Chceme i nadále dělat domy, ve kterých budou lidé šťastní. Publikování v časopise potěší, cena či odměna v soutěži ještě více, ale nic nenahradí pochvala (i po letech) od uživatele domu.

Rodinné domy

T: Valnou část vašeho portfolia tvoří běžné rodinné domy. Považujete se za „specialisty“ na ně?

JS: Snažíme se dělat dobré domy.

T: V čem podle vás spočívají specifika navrhování rodinných domů?

JS: V dokonalém pochopení klienta a souznění s ním.

T: Který z vašich projektů nejsilněji reprezentuje vaše přemýšlení o architektuře?

JT: Konkrétní dům nelze určit, nakonec by to i popíralo předchozí tvrzení kolegy.

T: Pro vaše realizace je typické používání vestavěného nábytku, který tvoří samotné příčky interiéru. Osvětlete prosím tuto ideu.

JS: Úložné prostory jsou nedílnou součástí návrhu. Už od počátku vymýšlíme dům s rozmístěním nábytku, které předurčuje hodně využití navrženého prostoru. Velmi často pak docílíme toho, že nábytek může nahradit rovnou příčku, která by tak byla zbytečně navíc a ubírala ve finále prostor. Inspirace pramení od uspořádání věcí a nábytku amerických shakerů.

T: V češtině jsou pojmy vila a rodinný dům často brány jako synonyma. Můžete vysvětlit rozdíl mezi nimi? Z vašeho pohledu.

JT: Vilová architektura v Čechách de facto už neexistuje. Rozdíl mezi vilou a rodinným domem je samozřejmě ve velikosti, v proporcích, ale hlavně v pozemku. Vila musí mít předprostor, vazbu na zahradu.

Učení a škola

T: Oba dva působíte na Fakultě architektury ČVUT. Jeden vede ateliér, druhý je doktorandem. Osvětlete nám prosím, čím se zabýváte.

JS: Jsem vedoucím Ústavu navrhování I. a společně s Ondřejem Benešem vedeme ateliér. Při ateliérové výuce se snažíme, aby studenti pochopili proces navrhování staveb. Ať už jde o koncepty, myšlení o architektuře, ale v neposlední řadě o samotné řemeslo.

JT: Téma rodinných domů nás oba zaujalo natolik, že jsme se rozhodli mu věnovat i na akademické půdě. Naším společným tématem – mě jako doktoranda a Jana jako školitele – je individuální bydlení. Prvotní motivací tomuto tématu se věnovat byla osvěta mezi klienty. Ukázat lidem kvalitní domy od architektů pěkně pohromadě ve výpravné publikaci, aby je nemuseli hledat v záplavě magazínů. Výsledkem byl bestseller 99 DOMŮ a anglický přehled českých domů CZECH HOUSES. Disertační práce by pak měla objevit tendence a témata, která české rodinné domy spojují, jsou-li taková.

T: V poslední době jste publikovali několik knih. Můžete nám je přiblížit?

JS: Knihám jsem se věnoval již při studiích v Budapešti. Knihy tehdy nebyly, a tak jsme si na fakultě sami připravovali monografie hostů, které se nám podařilo do Budapešti nalákat. Pravda je, že do Budapešti mohla jezdit spousta zahraničních hostů, kteří by Československo nikdy nenavštívili (Krier, Styrling, Foster, Kurokava, Ando...). Vydali jsme také publikaci o libereckém SIALu. Po odchodu z A.D.N.S. se ve mně tato láska znova probudila a vznikla tak kniha ARCHITECTURE V4 společně s Henrietou Moravčíkovou, Antalem Puhlem, Rostislavem Šváchou a Martou Leśniakowskou, která představuje architekturu u nás a u našich sousedů. Všichni totiž upínají zraky pouze na západ a nevědí, co se děje za humny. Následovaly již zmíněné knihy 99 DOMŮ a CZECH HOUSES, které už Honza představil.

T: Jaké jsou vaše motivy k publikační činnosti?

JS: Hlavně osvěta mezi laiky, architekty i studenty. Proto teď připravujeme publikaci se skicami architektů a designerů. Má namotivovat studenty ke kreslení. Myslí stále více bez tužky u počítače a na výsledcích je tato „křečovitost“ vidět.

T: Honzo, velkou částí tvé doktorské práce jsou rozhovory s architekty. Můžeš mi dát nějakou dobrou radu?

JT: Dělat rozhovory byla namáhavá práce. Cílem bylo dostat od osloveného maximum, studoval jsem tak vždycky všechny předešlé texty a snažil jsem se na ně navázat. Vytvořil jsem si samozřejmě strukturu rozhovorů, aby při souhrnném vydání držely pohromadě. Svazujícím prvkem rozhovorů je společné téma – hledání oněch témat a tendencí v architektuře individuálního bydlení – tedy téma mé disertační práce.

T: Jak jste se, pane profesore, k učení dostal?

JS: Když jsem působil ještě v A.D.N.S. několikrát mě oslovil tehdejší děkan fakulty Vladimír Šlapeta. Učení se ale s působením ve velké kanceláři neslučovalo - ani jednomu bych se nemohl věnovat naplno - a tak jsem odmítal. Jakmile jsem ale A.D.N.S. opustil, neměl jsem se už před Vladimírem na co vymlouvat. Nabídku jsem přijal, prošel jsem konkurzem a od roku 2006 učím.

T: Co byste řekl o dnešních studentech? Třeba ve srovnání s vámi v letech učení se.

JS: Studentů je stále více, a tak průměr klesá. Ale pořád je tu těch 5 procent, ze kterých budou architekti.

T: Dalším vašim společným znakem je působení v akademických funkcích. Co pro vás tato činnost znamená?

JT: Oba jsme členy akademického senátu. Znamená to samozřejmě odpovědnost a obrovskou dávku sebeovládání, Protože jednání nejsou vždy jednoduchá. Myslím, že budu mluvit za oba, když přiznám, že spoustu věcí řešíme příměji, méně slov a více činů. Senát je o debatách, mnohdy nikam nevedoucích.

Závěr

T: Máte nějaké vysněné zadání? Úkol, se kterým byste se chtěli popasovat?

JT: Odpovím za oba, mezi sebou jsme to již řešili. Bude to znít jako klišé, ale je to kostel. A nově také plavecký bazén.

T: Takže zadání kostela na pražském sídlišti ve školním ateliéru byl takový test?

JS: Asi mezitím přímá souvislost nebyla, zadání je určitě atraktivní pro všechny architekty a samozřejmě i studenty. Každý rok je třeba vymýšlet nová zadání, a tak by bylo jen otázkou času, kdy by přišel na řadu kostel.

T: Co by jste vzkázali našim čtenářům?

JT: Pokud zde hledají inspiraci ke stavbě, ať mají šťastnou ruku při volbě architekta a ať nedělají kompromisy. Pokud se zajímají o dobrou architekturu, tak potom spíše přejeme portálu HOMEPIX, ať má šťastnou ruku při výběru publikovaných staveb.

T: Díky za rozhovor!

Prof. Ing. arch. Ján Stempel

2008 - Stempel & Tesar architekti

2004 - 2008 - samostatná praxe autorizovaného architekta

1991 - 2004 - A.D.N.S. architekti

1990 - 1991 - SIAL

1983 - 1990 - Stavoprojekt Liberec

Vzdělání: Technická univerzita v Budapešti - Fakulta Architektury (1978-1983), Gymnázium v Banské Štiavnici (1977-1978), Gymnázium ve Spišské Nové Vsi (1974-1977 )

Ing. arch. Jan Jakub Tesař

2008 - Stempel & Tesar architekti

2006 - Jeanne Dekkers Architectuur (Delft)

2004 - 2008 - Atelier 6

Vzdělání: postgraduální studium FA ČVUT Praha (2012 - nyní), FA ČVUT Praha (2001 - 2008), Technická univerzita v Delftu (2005 - 2006), Gymnázium Jiřího Wolkera v Prostějově (1997 - 2001)