Přihlaste se všechny dámy a slečny, které jste si v mládí nehrály s domečkem pro panenky. Moc vás asi ruku nezvedlo. A teď si představte, že by jste mohly mít byt, který by vypadal jako domeček pro panenky. Takový navrhli architekti z ateliéru elii.

Autor: elii I Uriel Fogué + Eva Gil + Carlos Palacios

Projekt: 2013

Plocha: 58 m²

Místo: Madrid I Španělsko

Projekt s názvem Didomestic španělského ateliéru elii je rekonstrukci prostoru bývalé půdy. Cílem bylo, aby zde vznikl obytný prostor. Architekti odstranili co největší množství nepotřebných konstrukcí, aby následně rozdělili prostor dvěma základními konstrukcemi, jednou vertikální a jednou horizontální. Uprostřed plochy vzniklo „jádro“, které dělí prostor na dvě části, a skrývá schodiště a několik polic. Vodorovným dělícím prvkem se pak stal strop, který má ovšem větší tloušťku, než je obvyklé.

Tím se dostáváme k bonusu, který architekti do návrhu vložili a který ospravedlňuje titulek článku. Obě dvě dělící konstrukce jsou totiž multifunkční a umožňují toho více, než by se na první pohled mohlo zdát. Ke schodišti jsou připojeny posuvné panely, které svým zasunutím nebo vysunutím dělí půdorys na menší či větší celky. Na diagramu architekti znázorňují celkem dvanáct možností. Stejně multifunkční je pak i strop. Na obě strany, nahoru i dolů, je možné z něj vysunovat různé konstrukce nebo otevírat skryté prostory uvnitř něho. Může vyjet stůl s lavicemi, houpačka nebo polička. Vše je připraveno i na houpací síť. Směrem nahoru si otevřete třeba kosmetický stolek.

„Architekti ve své autorské zprávě popisují několik metod, se kterými k návrhu přistupovali. V jednom místě píší: „Every house is a theatre!“, tedy v překladu: „Každý dům je divadlem!“ O projektu Didomestic to rozhodně platí. Je to však obecný fakt? Je-li dům divadlem, potřebuje svého scénografa a režiséra. A poté do něj mohou přijít herci. I když zůstane scéna úplně prázdná, i to je umělecký prostředek. Je pak na režisérovi, aby s herci tuto scénu ovládl. Převeďme myšlenku do architektury. Je- li architekt scénografem a režisérem zároveň, má jednu podstatnou nevýhodu. Jeho práce končí před první hranou zkouškou. Pak už přijdou herci, obyvatelé, hrají sami, musí sami pochopit scénu a vyznat se v ní, musí sami přijít na to, jak ji doplnit. Je tedy jasné, že role architekta musí být velice obezřetná a vizionářská. Musí předpovídat každý aktivní vstup herce, každou možnou improvizaci. Není to jednoduché. Cestou jak uspět, je nesmírně hluboké pochopení. Ne pochopení architektury, ale pochopení lidí, herců, kteří v ní budou žít, hrát. Až když architekt plně pochopí druhého člověka, svého konkrétního klienta i lidskou bytost obecně, může správně navrhovat. Architekti se zkrátka musí o lidi zajímat a musí se snažit jim co nejvíce porozumět.“