Charakter a zručnost člověka se odráží v jeho výtvorech. Stejně tak i nálady, pocity a myšlení. Když je vše v dokonalé harmonii, tak vznikají nezaměnitelná díla, která pohladí duši. Takovými slovy bychom nejspíš popsali tvorbu Zdeňka Macháčka, ze které čiší citlivá a osobitá řezbářská práce.

V dnešním článku Homepix magazínu vám přinášíme krátký rozhovor s tímto umělcem.

Laura Kučerová: Jakým způsobem jste se dostal k sochařství a práci se dřevem?

Zdeněk Macháček: Do rodiny sochaře jsem se narodil a v ní vyrůstal, takže to nebylo žádné zvláštní plnění snu, nebo fascinace něčím neznámým. Od mala mě to formovalo a utvářelo schopnost vyjádření pomocí tvorby.

LK: Vaše začátky byly těžké. Po vystudování Střední školy uměleckých řemesel a Vyšší odborné školy restaurátorské jste začínal brigádničit v družstvu, kde bylo mnohdy potřeba vstávat brzy ráno. Co byl pro Vás takový odrazový můstek, od kterého se bylo možné naplno věnovat řezbářství?

ZM: Jde tedy spíše o práci sochařskou, občas fušuju i do té stolařiny, to při výrobě nábytku, který ale nikdy není tak rovný, jak jsme se učili ve škole, naopak. Líbí se mi linie přírody, ladné tvary, když se to dokáže skloubit i s tou praktičností, je to fajn. Odrazový můstek byl spíše prozaický, totiž byla to nutnost. Tak jsem byl nasměrován, vyučen, vystudován a nic jiného jsem v té době neuměl.

Počátky byly docela hodně obtížné, odešli jsme se ženou "do světa", měli jsme pár dlátek, a vše vznikalo na koleně, žádná propagace, žádné známosti, postupně jsme se prokousali a vykřesali z nejhoršího a pomalu se začalo dařit najít uplatnění, zákaznici se vraceli.

LK: Myslíte si, že se dá v dnešní době plnohodnotně uživit tím, co člověka doopravdy baví a co jej naplňuje? Ve Vašem případě tedy v uměleckém oboru?

ZM: Za prvé moc takových neznám, kdo by si takto na plný úvazek vydělával. Kdybych měl tu práci dělat jen já, tak nevím, nejsem vůbec obchodně zaměřený typ, vše kolem propagace, dokumentace, komunikace dělá moje žena, za což jsem jí velmi vděčný. 

Takto na volné noze jsme od r. 2000 s nějakou krátkou přestávkou a často šlo o to se hodně uskromnit. V této branži je výhodou mít buď hodně štěstí, nebo dělat státní zakázky. Dělám to, co dělám rád hlavně díky podpoře rodiny, přátel.

LK: Vaše tvorba zahrnuje velké množství rozličných děl – sochy, obrazy, nábytek, interiérové doplňky, hračky… Je ale něco, co doopravdy vytváříte nejraději?

ZM: Nejoblíbenější práce… je vytvářet volně sochu podle svých představ a nejlíp k ní namalovat obraz a složit hudbu. Tohle je vzácná kombinace, která přichází občas za odměnu.

LK: Kde se můžeme s Vašimi výtvory setkat kromě internetových stránek? Pořádáte momentálně nějakou výstavu nebo existují nějaké stálé expozice?

ZM: Po pravdě řečeno po našem přestěhování do zapadlého koutu Sudet se nám hodně rozběhla práce "na dálku" a převážně na zakázku, takže v současné době moc vystavovat nestíháme, ale několik výstav do roka většinou dáme. Na podzim bude myslím docela pěkná výstava v brněnském Forhausu, kde je zároveň i jakási trvalá expozice, protože vše, co se tam vyrábělo, zůstalo jako součást vybavení. Jde o nádhernou restauraci na Pekařské a pro nás má jen tu nevýhodu, že není bohužel vegetariánská. Protože jsme nejraději, když se to tak trochu propojí a můžeme podpořit z našeho pohledu "dobrou věc", i když pár výstav jsme již v takových prostorách různě po republice měli, vybavit takto zaměřenou,  je náš sen.

Jinak je naše tvorba spíše zahrnuta v řadách soukromých sbírek v ČR i cizině, hodně soch putuje jako dárky i dál. Letos jsme kupodivu dělali asi nejvíc za všechny roky zakázek venkovních, do exteriéru, sochu ženy si odvezli zákazníci nedávno až do Portugalska na pobřeží moře. Průběžně vystavujeme s klubem hradeckých umělců, pod které nyní spadáme v hradeckém okrese.

LK: Tímto bych vám chtěla mockrát poděkovat za interview a popřát mnoho štěstí na zakázky a dostatek inspirace při tvorření.