Moderní vetřelec v tradičním sousedství

Kateřina Cibulková
1. Duben 2016

Jak do čtvrti, která je vizuálně sjednocená konzervativním historickým kontextem, včlenit současný dům sestávající z jednoduchých pravoúhlých objemů? Odpověď na tuto otázku našli architekti v maskování. Po vzoru chameleona na sebe stavba přebírá barevnost a textury okolních staveb, které její skutečnou podobu výrazně zjemňují. Jednoduchým způsobem dochází k dosažení jednoty a kompromisu mezi objektem a jeho okolím.


Stanley Residence / Hamilton, Ontario / DPAI Architecture

 

Oceňované studio DPAI Architecture, pracující na projektech všeho zaměření, se vždy řídí kontextem stavby. V procesu navrhování budov nejvíce lpí na designovém charisma a spolupráci s klientem, jehož osobní vizi vnímá jako nutnou součást výsledku. Architekti pracující pro kancelář jsou si zároveň vědomi transformačního vlivu, který má architektura na své okolí a vždy se snaží o to, aby byl v jejich podání tento dopad co nejkladnější.


Soukromá rezidence si svou moderní formu v tradičním sousedství vydobyla velice nenásilným způsobem. Namísto toho, aby vše historizující popřela, rozhodla se na základních kamenech převládající okolní estetiky stavět, a to doslova. S jejím původním odkazem se ztotožňuje skrze paletu uplatněných materiálů, které ale vrství do současných tvarů. Úcta k místním zvyklostem nakonec tvoří mimikry pro neokázale moderní stavbu  a zmírňuje její kontrast vůči převládajícímu konzervativnímu celku.

 

S pojmem sousedství objekt pracuje i co se sociálního kontextu týče, a to, vůči čemu se měl původně vyhraňovat, nakonec ještě s úctou povznáší. Navrací se k architektonickým detailům, jakým je i veranda vytvářející veřejný prostor domu vhodný ke společenským interakcím. Také absence uzavřené garáže zvyšuje na cestě od auta ke vchodovým dveřím pravděpodobnost kontaktu s ostatními obyvateli čtvrti.

Interiér domu konečně nic skrývat nemusí a bezvýhradně uplatňuje moderní čisté tvary. Tradiční materiály zůstávají venku, uvnitř vládne bílá výmalba, jen místy narušená ostrůvky jiné barvy. Nechybí zde ani v decentním množství zastoupené dřevo dodávající nutnou kapku útulnosti.

 

Vnitřní prostor domu ale nemá v žádném případě v úmyslu se od svého okolí izolovat, zatímco by se jeho vnější schránka přetvařovala ve zdánlivém dojmu sounáležitosti. Se sousedstvím komunikuje skrze horizontálně orientovaná okna, která zprostředkovávají výhled do přírody i směrem do města – na kostel, školy a další instituce využívané zdejší komunitou. Právě o vztahy s ní šlo nakonec majitelům nejvíce a doufají, že projevená estetická i společenská tolerance ne ně bude mít pozitivní dopad.