Jan Šépka

Tomáš Čech
22. Říjen 2018

Původně chtěl být malířem. Dnes převádí své fantaskní a experimentální vize z maleb do reality. Jan Šépka pro čtenáře HOMEPIX promluvil o svém architektonickém životě.

Musím přiznat, že jsem vždy hltal jeho projekty a zkoumal je ze všech stran. Bavili mě jeho rané práce ovlivněné Miroslavem Šikem, projekty skupiny HŠH i to jak tvoří dnes. Nakonec jsem měl možnost vidět Jana Šépku na živo a nezklamal. Ani v nejmenším! Krátce po té jsem ho oslovil s žádostí o rozhovor. Výsledek si můžete přečíst níže.

„Jan Šépka není a nebude architektem mas. Jeho projekty budou vždy budit kontroverze, přesto nepochybuji o tom, že ovlivňují řady architektů. Můžeme jim vyčítat ledacos a vést dlouhé diskuze. Jedno jim ale vyčíst nelze. Nechybí jím odvaha a síla. Neexistuje mnoho realizací Janových vizí, ale všechny jsou dotaženy do konce. Cítíme, že myšlenky, které měl na počátku tvůrce ve své hlavě, byly přetaveny ve výsledný dům. Nejsou pouze prvoplánovým konceptem, ale hlubokým zhmotněním idejí.

Myslím, že tuto schopnost by měli v architektuře Jana Šépky spatřovat především studenti. Měli by si brát příklad, že idea není jen nápadem na začátku projektu, ale že je třeba o ni pečovat po celou dobu práce. Měli by si uvědomit, že síla projektu není úměrná jeho vizuální velkoleposti, ale tomu jak hluboko a trvanlivě přemýšleli, jak své myšlenky dokázali zhmotnit.“


Dosavadní architektonický život

Tomáš Čech: Jane, mohl byste se našim čtenářům představit a popsat jim, jak jste se k architektuře dostal?

Jan Šépka: Přiznám se, že jsem zprvu nechtěl být architektem, ale velmi mě lákalo malování. Zajímal jsem se o výtvarné umění a především na přelomu 80. a 90. let jsem intenzivně maloval. Ve své práci jsem tehdy zkoumal téma náhody, ale i zrodu něčeho, co přesně nemůžeme definovat. Následně jsem ale ztratil témata a architektura mně poskytla něco, co umění nemá, a to je určitý druh omezení. Jako architekt dostávám zadání od klientů a zároveň se musím zabývat kontextem dané lokality.

T: Ovlivňuje vás malba dodnes, propojujete ji s architekturou?

J: Ano, je to nedílná součást mé práce. Kresba mi pomáhá vyjádřit náladu, kterou se pokouším do stavby vnést. Při řešení koncepce stavby mě zajímá určité naivní vyjádření, dětská kresba, primitivní zobrazení, které jde po podstatě věci. Fascinuje mě přímočarost v kresbě i v architektuře. Osobně bych považoval za velký úspěch, kdyby se mi někdy podařilo udělat takovou stavbu, která by v sobě dokázala odrážet atmosféru dětské kresby. Naivita, dětskost, pro mě znamená pravdivost.

T: Vyzkoušel jste si studium na více školách architektury u nás. Můžete je porovnat?

J: Měl jsem štěstí, že jsem si prožil na Fakultě architektury revoluci, kdy v roce 1990 přišla na školu celá řada skvělých pedagogů z praxe, a to i ze zahraničí. Jejich elán a nasazení byl obrovský a mám za to, že to ovlivnilo celou moji generaci. Byla obrovská chuť do práce. V těchto letech jsem studoval u švýcarského architekta Miroslava Šika, který nám vštěpoval, jak přemýšlet nad konceptem, co je to kontext, naučil nás kreslit velké snové perspektivy. Zabývali jsme se periferií města, okrajovými tématy. Přinesl na školu úplně nové postupy výuky, ale i vnímání architektury. Bylo to skvělé! Mé další studium na AVU u Emila Přikryla bylo zase jiné. Emil nás nutil o svých návrzích polemizovat, znovu se zamýšlet nad konceptem. Od něj jsem se naučil dívat na věci z vícera pohledů. Jsem vděčný za to, že jsem mohl poznat přístup dvou výrazných osobností, které mají na výuku jiný pohled.

 

Bydlení

T: Vaše tvorba je plná neobvyklých projektů. Mohl byste nám říci, jaké místo ve vaší práci zaujímá bydlení?

J: Forma bydlení pro soukromé klienty umožňuje nejsvobodnější přemýšlení o architektuře a zároveň největší zodpovědnost k majiteli. Vždy mě zajímá vystižení konkrétní osoby, pro kterou dům navrhuji. Navrhuji dům, kterým chci zhmotnit jeho uživatele. To je samozřejmě někdy velmi složité a zdlouhavé. Vyžaduje to poměrně důkladné poznání lidí, pro které dům navrhuji.

T: Jak své klienty poznáváte, jak se s nimi sbližujete? Předpokládám, že je to aktivní činnost vás – poznávajícího i klienta – poznávaného?

J: Většinou se jedná o přátele nebo o známé. Velmi často se stává, že mne někdo doporučí. Výjimečně se někdo ozve jen tak. Přikládám to tomu, že stavby, které dělám, jsou zřejmě hodně specifické a asi nejsou úplně pro každého. Vzhledem k tomu, že se tedy již s řadou klientů známe z dřívějška, tak je spolupráce jednodušší. V jiných případech to trochu připomíná sezení u psychologa. Na začátku nevím, co mne může při návrhu domu pomoci a tak se zajímám téměř o vše, co mne při společné diskusi napadne. Může to být ve výsledku maličkost, která vygeneruje nápad. Velmi často se mi stává, že na moji otázku, co byste opravdu nechtěli, se většinou klienti zamyslí a sdělí mi, že je nic nenapadá. Nicméně, při zhlédnutí prvního nápadu, který já považuji za vystižení klienta, mi sdělí, že takový dům si nepřejí. Ale i to je velmi důležité. Na takovém případu si i já uvědomím limity svého klienta a začnu znovu.

T: Některé vaše projekty, například Vila Hermína nebo Vila v Berouně, jdou na samou hranu zacházení s prostorem. Vyžadovaly tyto návrhy specifického klienta?

J: Ano, bez specifického klienta by takový dům nemohl vzniknout. Klienti se v obou případech stali dokonce spoluautory návrhu. Domnívám se, že i díky tomu si své domy oblíbili a je vidět, že se takové architektury nebojí, naopak umí s ní dobře souznít.

T: Podepsal jste se pod návrhy mnoha neobvyklých vil/rodinných domů. Existuje nějaká linka, která tuto část vaší tvorby propojuje?

J: Zda v mé práci existuje nějaká spojovací linka, bude asi muset prozkoumat nějaký teoretik. Přiznám se, že se o něco takového nesnažím. Každý architekt má ale zřejmě nějaké své subjektivní vidění světa. Určitě tedy i u mne bude možné vysledovat něco specifického. Jak jsem již zmiňoval, mám velmi rád naivní svět dětí a umění, ze kterého čerpám velmi často inspiraci.

T: Pro mne je vaše tvorba protkána experimentem s prostorem a tím, co ho definuje. Nazvěme to, možná trochu neobratně, obalem. Je to úmyslná činnost nebo spíše projev instinktu a přirozenosti?

J: Přiznám se, že příliš nerozlišuji vnitřek a vnějšek – tedy obal stavby. Pro mne je důležitý celkový koncept, který má jednu myšlenku. Vnější obal vždy úzce souvisí s vnitřkem. U některých staveb, jako je například vila v Berouně, je vnitřek i vnějšek naprosto identický. U jiných se může jednat, jak říkáte o obal, ale vždy v souladu s interiérem.

T: V některých vašich projektech spatřuji přímo pokus o experiment s obálkou domu, který vede právě ke stírání pojmů vnitřek a vnějšek. Co Vás vede k hledání takto netradičních řešení? Jak je vysvětlujete klientům?

J: Stírání vnitřku a vnějšku není samozřejmě mým vynálezem. Tímto tématem se zabývala celá řada architektů ve 30. letech a to především pod vlivem japonské architektury. Já se nepokouším o úplné prolnutí, ale o netradiční použití materiálu na rozhraní mezi exteriérem a interiérem. Nejvíce je to zřejmě patrné na projektech Dům - zahrada v Dolních Chabrech a na kaplích pro Modravu a Klatovy, kde je použit průsvitný laminát. Tímto materiálem se zabývám již delší dobu a prvně jsem si ho mohl osahat při realizaci desky v Olomouci na Horním náměstí v roce 2001, která informuje o zařazení sloupu Nejsvětější Trojice do seznamu UNESCO. V desce jsou zalita písmena do průhledné pryskyřice. Tento materiál prošel v poslední době velkým vývojem a je tedy možné uvažovat o jeho využití ve stavebnictví. Pro dům v Chabrech jsme rok vyvíjeli fasádu z kompozitových desek, která má několik funkcí, kromě dobré propustnosti světla je fasáda samonosná a má i částečné tepelně-izolační vlastnosti. Tato fasáda se vyvíjela především z toho důvodu, že si majitelé přáli mít v domě velké množství květin. Jednalo se tedy o vytvoření jakéhosi skleníku, který by vytvářel dobré klima pro rostliny.

 

Učení

T: Jak by studenti měli vnímat problematiku bydlení? Co by se měli chtít naučit?

J: V otázce individuálního bydlení, tedy návrhu rodinného domu, je to velmi složité. Bez konkrétního klienta, můžete jen těžko takový dům navrhovat. Proto řešení rodinných domů studentům ve škole nezadávám. Jinou otázkou je návrh bytového domu. Zde je nejprve nutné prostudovat si celou škálu již známých dispozičních řešení, aby studenti nasáli rozmanitost možností a neobjevovali následně Ameriku. A pak je to jako s jakýmkoliv jiným projektem – musí si prostudovat místo, kam dům navrhují, možnou kapacitu a hledá se celkový koncept stavby.

T: Svou vlastní praxi kombinujete s pedagogickou drahou. Jak jste se k učení dostal?

J: Před dvanácti lety mě oslovila Monika Mitášová se žádostí, zda bych se nechtěl zúčastnit jako pedagog letní Liberecké školy. Čtrnáctidenní práce se studenty mě velmi oslovila a záhy přišla nabídka od profesora Šlapety k výuce na FA ČVUT, kde jsem setrval 10 let.

T: Od letošního roku vedete ateliér A1 na UMPRUM. Byl přestup z FA ČVUT velkou změnou? Jak byste srovnal prostředí obou škol?

J: Ano, obě školy jsou naprosto rozdílné. Na UMPRUM je škála studentů od prvních ročníků až po diplomanty, zatímco na Technice jsem vedl pouze magistry a diplomanty, tedy ty zkušenější studenty. Zákonitě jsme s kolegyní Tůmovou – mojí asistentkou – museli změnit systém výuky i zadávání jednotlivých témat. Jelikož jsme chtěli udržet jedno téma pro celý ateliér, tak jsme zvolili takové téma, které umožňuje zadávat složitější úkoly pro starší studenty a snadnější pro ty mladší. V zimním semestru jsme se zabývali městem Nymburk, kde studenti společně řešili celý urbanismus města a následně si každý zvolil jeden objekt k samostatnému řešení.

T: Co vás vedlo k „přestupu“?

J: Bylo to těch 10 let výuky na jednom místě. S kolegyní Tůmovou, jsme si říkali, že bychom chtěli nastavit jiná témata a pokud by nedošlo k přestupu na jinou školu, tak jsme chtěli vymyslet úplně jiná zadání. Prostě toužili jsme po změně a nová škola nám změnu poskytla úplně přirozeně.

T: Můžete nám prosím přiblížit vaši metodu učení? Pokud něco takového existuje a vnímáte to. Následoval jste své vlastní pedagogy nebo jste si našel vlastní cestu?

J: V systému výuky mi vyhovovalo studium u Miroslava Šika, kdy jsme měli přesně stanovené termíny, odevzdávky, ale i výstup naší práce. Takový systém se snažím aplikovat i na mé studenty, ale s tím, že to není pouze přebírání nějaké metody, ale spíše rozvíjení. Když bych měl popsat způsob naší práce v ateliéru, který jsme měli na FA ČVUT, tak bych ho rozdělit do třech fází. První fáze je hledání koncepce, kdy chceme, aby studenti byli na týdenním workshopu v daném místě. To děláme ve spolupráci s městem. Město poskytne zdarma ubytování a studenti mohou poznávat konkrétní místo. Místo si tedy mohou osahat a zmapovat ho. Někteří studenti dělali mentální mapy, jiní průzkum mezi lidmi, co se jim v lokalitě líbí a nelíbí, navštěvují místní školy atd. Každý podle toho, co uzná za vhodné. Na závěr se uskuteční prezentace před veřejností a zastupiteli, což je hrozně důležité, jelikož se tím do celé práce dostává daleko větší reálnost. Hned potom máme prezentaci ve škole, kam zveme odborníky z řad pedagogů, architektů, teoretiků, tedy spíše odbornou komisi. Studenti zde získají trochu jiný pohled, než od laické veřejnosti. Pokud se v tuto chvíli zjistí, že je prvotní koncept špatný, nebo jde nesmyslnou cestou, tak je nutné začít znovu. Ve dvou třetinách máme další prezentaci, která už je jen ve škole. Ve druhé fázi se pracuje s již hotovým konceptem a hledá se konkrétnější odpověď. Zde se rozhoduje, kam projekt směrovat, zda například k regulačnímu plánu, nebo ke konkrétní architektuře. Pak následuje závěrečná třetí fáze, kdy chceme mít prostor pro dopilování a závěrečnou prezentaci. Snažili jsme se pojímat práci v ateliéru jako jakousi soutěž. Všechny práce mají jasný a stejný výstup. Všichni mají stejné panely, stejné rozvržení, stejně udělané modely, a tak jsme my i přizvaní kritici schopni posoudit, komu se práce povedla nejlépe, a komu naopak nejhůř. Ta pestrá paleta nápadů je ve výsledku dobrá i pro město, kde studenti představí své projekty na finální prezentaci. Problematikou českých měst jsme se zabývali s kolegyní systematicky pět let a v současné době vyšla publikace s názvem „Jak se dělá město“, která naši dosavadní práci shrnula. Kniha by mohla nastiňovat jiné možnosti v plánování strategie koncepce měst. V ideálním případě by mohla sloužit jako nástroj pro přesvědčování politiků o smysluplnosti a přínosu vypsání architektonicko – urbanistické soutěže. Více je možné vidět na našich webových stránkách ateliéru: www.ateliersepka.cz

T: Je něco, co si ze školního ateliéru odnášíte do své vlastní kanceláře?

J: Určitě, je to především diskuze nad architekturou. Na škole mě zajímá různorodost pohledů na jedno téma. Předpokládám, že to je inspirativní i pro samotné studenty, vidět, jak se stejným zadáním naloží kolega. Architektura pro mne znamená diskuzi a přemýšlení. Můžete vytvářet návrhy, které jsou již mnohokrát ověřeny, ale je to ta správná cesta? Netvrdím, že vždy úplně novým řešením docílíte nejlepšího výsledku, ale zkoumání jiných možností, variant je to, co mne na architektuře velmi přitahuje.

 

Osobní cíle a ambice

T: Ohlédněte se prosím za Vaši dosavadní kariérou a jmenujte několik věcí, na které jste opravdu pyšný. V odpovědi vám, myslím, čtenáři odpustí trochu neskromnosti.

J: Mám dojem, že se především nemusím za žádnou ze svých realizovaných staveb stydět. Je pravdou, že nemám mnoho realizací, a proto je zřejmě všechny beru tak trochu za svoje děti. Pyšný mohu být zřejmě na to, že si mohu dělat, co se mi líbí, co mám rád. Neprahnu po nějaké velké kanceláři, kde bude spousta lidí. Mám rád, když si mohu s každým domem tak trochu hrát. Toho si cením asi nejvíc.

T: Jaké jsou vaše cíle, plány, ambice a sny do budoucna?

J: Byl bych nesmírně rád, kdyby některé projekty, jako je například SEFO v Olomouci nebo kaplička v Klatovech, měly nějaké pokračování a ve finále by se je podařilo realizovat. Vizualizace a kresby nám architekturu dokáží přiblížit jen z části, ale realita je přeci jen hmatatelným výsledkem.

T: Co se architektovi, resp. vám osobně, odehrává v hlavě, když vedete, často marný, boj za realizaci vlastní práce? Často je to běh na dlouhou trať a výsledky bývají mnohdy, bohužel, rozporuplné.

J: My architekti jsme na to tak trochu zvyklí. Již na škole děláte řadu projektů jen do šuplíku. Je to tak trochu úděl této profese. Počet realizací je v poměru k návrhům malý, říká se, že na jeden realizovaný projekt připadá deset nerealizovaných, což, myslím, sedí. Mnoho staveb, na kterých jsem pracoval, trvalo řadu let. Boje na stavbě jsou na každodenním pořádku a zřejmě se bez toho neobejdeme. Velmi špatné zkušenosti mám s dodavateli, kteří o kvalitu stavby nemají nejmenší zájem. To, co je motivuje, jsou pouze peníze. V takových případech je důležitá podpora investora, bez něj se vám vaše představy o realizaci začínají bortit.

T: Existuje vysněné zadání, na kterém byste rád pracoval?

J: Vysněné zadání úplně nemám, to ale neznamená, že si nekreslím řadu návrhů jen pro svoji zálibu. Každopádně, jak již jsem říkal, je pro mne velmi důležité zadání a klient, pro kterého se snažím vymyslet dům.

T: Chtěl byste si vyzkoušet spolupracovat s některým známým architektem nebo ateliérem?

J: Určitě by mne spolupráce s jiným kolegou zajímala a nemusel by to být vůbec slavný architekt. Měl by to být člověk, v jehož práci bych viděl nevšední nápady a zájem o netradiční přemýšlení nad architekturou.

 

Závěr

T: Co byste vzkázal našim čtenářům? Jak mají naložit se svým bydlením?

J: Byl bych velmi rád, kdybychom začali vnímat architekturu jako obor. Bylo by skvělé, kdyby se lidé obraceli na architekty stejně samozřejmě, jako na doktory, nebo právníky. Zatím to není vůbec běžné, což můžeme vysledovat z celkové produkce kolaudovaných staveb v Čechách, na které se architekti podílí jen nepatrně. Měli bychom si začít uvědomovat, že architektura je něco, co nás všechny obklopuje.

T: Myslíte, že existuje návod, jak takového cíle dosáhnout? Jak k tomu může přispět každý z nás?

J: Určitě může přispět dobrá osvěta. Švýcarská architektura v 80. letech také nebyla nijak oslnivá a podívejme se na ní dnes. Je pravidelně zařazována mezi světovou elitu a to především díky propagaci. K dosažení je ale také potřeba politické podpory, bez ní se nelze obejít. Momentálně necítím, že by architekturu, ale i obecně umění, vzal někdo z politiků jako své téma a snažil se v Čechách zájem o kulturu nastartovat.

T: Děkuji za rozhovor!


Ing. akad. arch. Jan Šépka

2014 – vedoucí ateliéru A1 na UMPRUM

2009 – zakládá architektonickou kancelář Šépka architekti

2009 – pedagog na FA ČVUT

1998 – 2009 - společně s Petrem Hájkem a Tomášem Hradečným společníkem ateliéru HŠH architekti, s.r.o.

V roce 1994 zakládá spolu s Michalem Kuzemenským spolek Nová česká práce

vzdělání: 1993–1997 Škola Architektury AVU, 1988–1995 Fakulta architektury ČVUT

HŠH architekti - Jan Šépka, Tomáš Hradečný, Petr Hájek


Jan Šépka: Objekt je zasazen do svažitého terénu na kraji obce Černín, ze kterého přebírá do svých útrob stejný sklon podlah. Vnitřní prostorové uspořádání je založeno na střídání rovné a šikmé podlahové plochy, které dávají v součtu spirálový charakter vnitřku a definují i vnější vzhled stavby. Využití šikmé podlahy v přízemí objektu není samoúčelné, ale je na žádost investora připraveno pro promítání filmů, tedy jako malý kinosál. Jako zateplení a izolace je využit polyuretanový nástřik s růžovým nátěrem.

HŠH architekti - Jan Šépka, Tomáš Hradečný, Petr Hájek


Jan Šépka: Objekt je navržen jako prostorová struktura – mřížka – složená z 24 krychlí. Každá krychle představuje samostatnou objemovou jednotku, které je podle potřeby určena funkce. Jednotlivé místnosti jsou definovány polohou a počtem obsazených polí v této pomyslné prostorové šachovnici. Do této abstraktní struktury je organizován provoz rodinného domu. Čtvercová pole jsou podle potřeby vymezena pevnými nebo posuvnými stěnami. Stavba je řešena jako montovaný ocelový skelet s výplněmi z betonových panelů a skla.

Jan Šépka: Koncepcí návrhu je uvolnění pozemku, kde se v současné době nachází tři objekty, které jsou ve velmi špatném technickém stavu, pro novostavbu s větší zahradou. Architektonický návrh nové budovy vychází zhruba z objemu původní stavby se sedlovou střechou. Vsazením menšího objektu do hmoty novostavby vzniká meziprostor, který slouží jako zimní zahrada. Obytný prostor lze se zimní zahradou úplně propojit posuvnými stěnami a vytvořit tak dům – zahradu. Obvodové stěny jsou díky tomu navrženy jako průsvitné – propouštějící světlo pro dobré klima rostlin i rodinného domu. Na vnější plášť jsou použity kompozitové průsvitné desky, zajišťující kromě nosné funkce také tepelně – izolační vlastnosti stavby.

Jan Šépka: Koncepce dostavby proluky v historickém jádru Olomouce se pokouší čerpat inspiraci z obou přilehlých světů, které se v tomto místě střetávají. Na jedné straně je to drobné měřítko středověké parcelace, na straně druhé zde začíná velké měřítko paláců, církevních a vojenských objektů Předhradí. Rozčlenění nového muzea do pěti objektů, respektujících důsledně původní parcelaci není formálním aktem, jenž by pouze předstíral kulisu pěti staveb, ale díky nutnému oddělení jednotlivých funkcí jako jsou výstavní sály, knihovna, vstupní dvorana nebo knihkupectví a občerstvení se forma rozdělení nabízela jaksi automaticky. Odříznutím vrchní části valbových střech se do vnitřních útrob každého z objektů dostává přirozené denní světlo. I v případech, kdy je do jednotlivého objektu vkládáno patro, je přesto v nižším podlaží zajištěno denní osvětlení díky vložení menšího objektu. Dostáváme se tak k tématu „domu v domě“, kde jsou zajištěny vhodné podmínky k vystavování na stěnách, a přitom v obou podlažích získáváme vrchní světlo. Celý projekt pracuje s typem domu jako s jakýmsi archetypem, který sice vychází z tradice, ale zároveň chce být moderní. Nové objekty mají navrženu konstrukci z pohledového betonu, který je bíle probarven mramorovou drtí.

Jan Šépka: Na úvod řešení bytového domu v pražské reprezentační čtvrti na Malvazinkách, kde se nachází řada významných prvorepublikových vil, vyvstala otázka, jakým způsobem lze zapojit novostavbu do takového reprezentativního prostředí. Jedním z atributů, který se často používal v minulosti, byla klenba, která především představovala statickou možnost zastropení prostoru. Známe množství historických palácových staveb, které vyzařují noblesu, jejíž výraz je postaven právě na použití klenby. Návrh lze tedy nazvat „Dům s klenbami“. Jedná se o důsledné uplatnění valených kleneb v místnostech, které přichází do kontaktu s denním světlem. Klenby vychází vždy od dvou metrů nad podlahou místnosti a přechází do poloviny elipsy. Dům má tři bytové jednotky, které mají vždy zajištěn přímý samostatný vchod. Z konstrukčního hlediska je objekt navržen z monolitického pohledového betonu, který je tak díky uplatnění kleneb ideálním konstrukčním materiálem.

Jan Šépka: Na severním svažitém pozemku v Praze – Kyjích, odkud je pěkný výhled do údolí, se nachází šest vzrostlých stromů. Navržená stavba rodinného domu se snaží svým malým objemem i charakterem mezi tyto stromy začlenit. Ve zkratce by se tedy dal koncept označit jako „dům v sadu“. Kromě vlivu zahrady měla výrazný podíl na tvar a dispoziční řešení také orientace a svažitost pozemku. Pohled z obývacího pokoje je směrován do údolí k Rokytce, další pokoje jsou orientovány na východ a jih. Obývací pokoj situovaný na sever, získává díky vrchnímu světlíku i jižní osvětlení. Půdorys stavby vychází z kruhu, jenž na jižní straně přechází do podoby dvou čtverců. V nich jsou situovány pokoje, kuchyň a sociální zázemí stavby. Dům je navržen jako dřevostavba s železobetonovým založením, které je v prudkém svahu minimalizováno pouze na betonovou nohu. Nosná dřevěná konstrukce je v interiéru přiznána. Z venkovní strany je stavba zateplena polyuretanem.