Starožitný, renovovaný a imitující nábytek si našel své místo i v současném interiéru. V souvislosti s vybavením z ér minulých se nejčastěji používá pojem retro. Proč se ale tento styl používá i u nově vznikajících projektů, které by, spíše než do minulosti, měly hrdě vzhlížet do budoucnosti? A naopak, pokud se stal plnohodnotným módním přístupem v procesu navrhování, můžeme ještě mluvit o retru?

Za nositele retro designu se v českém kontextu nejčastěji považují objekty užitého umění a realizace z dob komunismu, speciálně od 60. let dále. Všeobecně tento pojem vystihuje ohlédnutí zpět za minulostí, tedy retrospektivně, a je tudíž možné jím označit jakékoli jiné dílo z minulosti. 

Někteří praktici i teoretici architektury a designu hodnotí tvorbu ve stylu retro negativně. Hlavním argumentem může být absence vytváření nových hodnot na úkor přebírání těch starých, již vyčerpaných. Rozdíl ve vnímání otázky mění i skutečnost, jedná-li se o dílo původní – starožitné, či imitující, které vzniklo v moderní době po inspiraci minulostí. Zatím co starožitnosti svou dobu i v současném interiéru reprezentují zcela přirozeně, u imitací vznikajících nově na základě překonané estetiky se umělá nostalgie ještě prohlubuje.

Pro některé může být argumentem ovšem právě to, že tuto estetiku jako překonanou nevnímají. Naopak je někdy obohacující a přináší jedno z možných východisek stávající designové scény. I tato sféra si prošla ve svém postmoderním vývoji krizí, jejímž řešením může být ohlédnutí zpět do minulosti. Nakonec si styl retro našel na poli interiérového designu své stálé místo a stal se jedním ze současných možných přístupů.